Ondra: "Romány nikdo číst nebude..."

Mamka: "A budete mít svatební stránky? Tam jsou vždycky nejlepší ty příběhy a fotky..."

​

Někdy v březnu 2012 jsem si na skupince, kde jsme se jako křesťani z fildy setkávali každý týden, vylosovala biblický verš „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“. V tu dobu jsem intenzivně řešila svůj vztah k Ondrovi. Sice jsem mu řekla, že „určitě ne“, ale jak plynuly měsíce, moje jistota pod náporem Ondrovy laskavosti (a neutuchajícího zájmu) začínala mít výrazné trhliny.

​

Na můj svátek se mě Ondra v sms spolu s přáním zeptal, jestli bychom se nemohli další den sejít. Chtěla jsem, ale zároveň jsem si nebyla jistá, jestli je to správné rozhodnutí. Modlila jsem se na základě toho verše. „Naštěstí“ jsem měla domluvený oběd v menze s kamarádkou, a tak jsem se nakonec rozhodla, že Ondru odmítnu. Jenže další den ráno mi kamarádka napsala, že jí rozbolel žaludek a nikam nemůže. Říkala jsem si: Hm, jako bys mi, Bože, něco naznačoval, ale přece teď nemůžu Ondrovi napsat, že teda jo, to už bych jednala já, a ne Ty, jak je v tom verši. Když jsem vycházela z domu (kousek od fakulty), modlila jsem se: Jestli mám jít s Ondrou na oběd, ať ho potkám. Sotva jsem to dořekla, koukám, že Ondra jde přímo proti mně… Věděla jsem, že už svou modlitbu nemůžu vzít zpátky :-)

​

(Pozn. Ondra se prý v šalině taky modlil. Aby modlitbě pomohl, šel ovšem schválně trochu delší cestou kolem kláštera, kde jsem bydlela.)

​

Od té doby jsme obědů snědli opravdu hodně, nachodili spoustu kilometrů, propovídali stovky (možná spíš tisíce :-D) hodin. Víme, že Pán Bůh nám dává své vedení, ale většinou je úplně přirozené, že čeká na naše rozhodnutí. Naše cesta vedla a nejspíš povede často přes kopečky (jak je to na fotce na oznámení z našeho výletu na Malou Fatru), ale chceme mít stále před očima Toho, který je naší pevnou skalou. V posledním půlroce ten verš, který stál na začátku, opět získal na aktuálnosti. Po dlouhé době, kdy jsme byli jakoby zaseklí, jsme měli pocit, že Pán Bůh najednou spoustou věcí pohnul, že do sebe všechno zapadá… a tak se i ten strašpytel jako já odhodlal říct JO.